V jedné malé vesničce žila s maminkou holčička, která měla moc ráda červenou barvu. Nosila červenou sukýnku a červený kabátek s kapucí, kterému se říkalo karkulka. Brzy si už ani nikdo nevzpomněl, jak se skutečně jmenovala, protože všichni jí říkali Červená Karkulka.
Jednou si maminka zavolala Karkulku:
"Karkulko, babička je nemocná, tak buď tak hodná a zanes jí něco na přilepšenou. Tady máš košíček a jdi. Nikde se cestou nezdržuj a s nikým cizím nemluv."
Karkulka vzala košíček a šla. Za vsí se na chvíli posadila na mez. Sluníčko krásně hřálo, květiny kolem voněly, ptáci zpívali. Karkulka se spokojeně položila na záda a na chvíli zavřela oči. Pak vstala a šla dál.
U makového pole potkala Makovou panenku a motýla Emanuela.
"Ahoj Karkulko." pozdravili ji.
"Já vás nikdy neviděla, jak to, že znáte moje jméno?" podivila se Karkulka.
"To přece ví každý, že holčička celá v červeném se jmenuje Červená Karkulka." odpověděli.
"A kam jdeš, Karkulko?" ptali se.
"K babičce, nesu jí nějaké dobroty. A co tu děláte vy?"
"Nejčastěji tančíme. Nechceš si zatančit s námi?"
A Karkulka zapomněla na babičku, položila košíček do trávy a dala se s nimi do tance.
Když už začínali být trošku unavení, sedli si do trávy, aby si odpočinuli. Karkulka uviděla svůj košíček a vzpomněla si, že má jít k babičce. Honem se rozloučila a pospíchala k lesu. Na kraji lesa ji čekala vskutku neobvyklá podívaná. Mezi stromy byla natažená šňůra na prádlo. Ale místo prádla na ní viseli pejsek a kočička.
"Ahoj pejsku a kočičko, copak to tu provádíte?"
"Ahoj Karkulko, to víš, už jsme měli v domečku pěkný nepořádek, a tak jsme si museli trošku poklidit. Jenže jsme se při tom umazali, tak jsme se vyprali jako prádlo a teď se sušíme."
"Aha, přikývla Karkulka. Dneska pěkně svítí a hřeje, to brzo uschnete." a zašla do lesa
Na pasece uviděla své kamarády ze vsi: Jeníčka a Mařenku. Sbírali jahody. Bylo jich všude plno a tak krásně voněly.
"Ahoj" pozdravili se navzájem.
"Můžu si také natrhat pár jahod?" zeptala se Karkulka.
Děti se zasmály. "Copak jsou naše? Jsou přece všech."
A tak Karkulka zase odložila košíček a pustila se do jahod. Napřed trhala jen tak do pusy. Pak ji napadlo, jaká je to škoda, že si nevzala džbánek, aby mohla natrhat i pro babičku. Ale děti si poradili. Stočili veliký list lopuchu do kornoutu a bylo to. Karkulka přidala kornout s jahodami do košíku a rozloučila se.
Kousek dál, na slunném paloučku tančila víla.
"Ahoj Karkulko."
Karkulka už se ani nedivila, že ji víla zná.
"Ahoj, a jak se jmenuješ ty?" zeptala se.
"Já jsem Amálka." uklonila se víla.
"Máš krásný věneček. Naučila bys mě, jak se plete?" zeptala se Karkulka.
Amálka přikývla a obě se daly do trhání květin a potom do pletení věnečků. Povedly se jim. Karkulka ještě natrhala kytici květů pro babičku a honem pospíchala dál, aby dohonila zmeškaný čas.
Šla dál po pěšině. Najednou uviděla krásného pestrobarevného ptáčka. A jak krásně zpíval. Karkulka se zastavila a zaposlouchala. Jenže ptáček přestal zpívat a popolétl o kousek dál. Karkulka šla za ním jako omámená. Kdykoliv se přiblížila, znovu přestal zpívat a zase kousek popolétl. Ani si nevšimla, že sešla z cesty a dostala se do neznámého hlubokého lesa. Najednou se ocitla u chaloupky. Ale nebyla to obyčejná chaloupka, byla celá z perníku. Karkulka nakoukla okýnkem dovnitř a ulekla se. V chaloupce bydlela čarodějnice a právě míchala něco podivného v obrovském kotli.
"Raději odtud půjdu rychle pryč." pomyslela si Karklulka.
"Stejně ale neodolala a uloupla ze střechy dva perníčky, jeden pro sebe a druhý pro babičku, a přidala je k ostatním dobrotám v košíčku. To už ale vrzly vrátka a tak rychle pelášila pryč.
Jenže byla hluboko v lese. Chodila sem a tam, ale cestu najít nemohla. Zabloudila. Došla až ke skále s jeskyní. Když procházela kolem jeskyně, vyřítil se ven strašlivý drak. Karkulka se tak lekla, že úplně ztuhla a nemohla se ani pohnout. Drak se k ní blížil. Už už se zdálo, že ji slupne jako malinu, když se z ničeho nic objevil zarostlý chlapík. Vytasil svou bambitku, nabil ji žaludem a vystřelil. Drak dostal takovou pecku, že na chvíli ztratil vědomí.
"Já jsem loupežník Rumcajs. Co tu děláš?" spustil chlapík zhurta.
"No to jsem se dostala z louže pod okap." pomyslela si Karkulka.
Nahlas však řekla: "Jdu k babičce a zabloudila jsem." a hlas se jí trošku chvěl.
"Nemusíš se bát. Pojď, vyvedu tě z lesa." uklidňoval ji loupežník.
A skutečně, za chvíli byli na kraji lesa.
"Teď už jen stačí projít mezi tady těmi růžovými keři a budeš u babičky." řekl Rumcajs a rozloučil se.
Mezi keři vedla úzká cestička. Karkulka šla opatrně a pomalu, aby se nepopíchala o trny nebo si dokonce neroztrhala své šatečky. Ale stejně... Najednou ucítila drobné píchnutí na ruce.
"Tak a teď usnu na sto let." proběhlo jí ještě hlavou a všechno kolem se začalo rozplývat jako v mlze.
Karkulka se posadila na mezi. Chvilku se nechápavě rozhlížela kolem. Kousek od ní byl pichlavý bodlák. Před sebou viděla svou vesničku. Zkontrolovala košíček: nebyly v něm ani jahody, ani květiny a ni perníčky. Jen to, co jí do něj dala maminka.
"Usnula jsem. To se mi jen zdálo!" zajásala.
Popadla košíček a utíkala k babičce, aby neměla starost, kde se tak dlouho zdržela.
 |
| Příspěvek je přiřazen k projektu... |
