Z pohádky do pohádky - Stvoření světa

Na počátku nebylo nic jen Duch Boží se vznášel kdesi v pustém a temném prostoru. Trošku se sám se sebou nudil, vždyť ani neměl o čem filozofovat. Pořád si jen říkal: "To je nuda! Pane Bože, to je příšerná nuda! Já se z toho snad zblázním. Vždyť ani nevím, kde je nahoře a kde dole. A jestli se vůbec pohybuju, nebo jen tak trčím na místě. Jenže jak to zjistit, když je všude taková tma?" A tak pořád dokola, až ho napadlo: "Sakra, proč já si vlastně nerozsvítím?" a zařval do tmy: "Budiž světlo!!!"

No, a bylo světlo. Jenže nic tam bylo dál, jen ho bylo vidět. Ale Bůh se spokojeně rozhlížel kolem sebe. "Pane Bože, tady je místa, sem by se vešlo věcí. Trošku si to tu vyzdobím..." napadlo ho a stvořil nebe a zemi. Nebe zaplnil hvězdami a zemi rostlinami a zvířaty. Nadšeně si užíval svou novou hračku. Už se nenudil, Země mu stále poskytovala úžasné divadlo. Někdy na Zemi i sestoupil a prohlížel si vše zblízka.

Jenže po pár milionech letech ho to poněkud omrzelo. Všechno bylo pořád stejné, děly se pořád ty samé věci, vlastně už všechno viděl milionkrát. "Už mě to nebaví." pomyslel si. "Stvořím si něco jiného. Ale co s tímto světem. Nejlepší by bylo ho spláchnout do hajzlu... No jo, jenže záchod jsem ještě nestvořil. A kdo by se s ním dělal, ještě s tak velkým a na jedno použití... A hlavně, co pak s ním? Radši to spláchnu někam do bažiny, alespoň to bude ekologické. Něco se přemění na uhlí a z toho ostatního bude príma hnojivo." tak si chvíli filozofoval. Pak nechal pořádně zapršet, celý svět se rozbahnil a pohltil všechno, co na něm bylo.

Když přestalo pršet a svět se trošku usušil, pustil se znovu do díla. Už měl nějaké zkušenosti, tak si s tím víc vyhrál. Nový svět byl pestrý, barevný... A každý kousek byl jiný a přitom vše do sebe krásně zapadalo a bylo v naprosté symbióze. Byl na své dílo hrdý. A jako správný chlap si ješitně pomyslel, že by to ještě chtělo nějakou "třešničku" - něco jako pomník jeho genialitě. Jenže co? Musí to být něco výjimečného. Kudy chodil, tudy přemýšlel, ale nápad stále nepřicházel. Až jednou unaven spočinul na břehu, ponořil uťapkané nohy do vlahé vody a tu uviděl svůj obraz na hladině. "To je ono!" zaradoval se. "Stvořím svůj vlastní obraz. Ale ne jako všechno ostatní. To jsem tvořil jen tak hala-bala, z hlavy, žádnou práci jsem si s tím nedal. Svůj obraz stvořím vlastníma rukama!" A nedočkavě se pustil do díla. Popadl, co bylo nejblíže. Jenže písek se mu v rukou drolil. Tak zkusil vzít o kus dál trošku hlíny a z té už to šlo lépe. Pracoval do úmoru, dokud svůj portrét nedokončil.

Zálibně si své dílo prohlížel, ale pak si povzdechl: "To jsem nějak nedomyslel! Přál bych si, aby můj pomník mohl obdivovat každý živý tvor, ale některé jsem stvořil tak, že nemohou opustit svůj biotop. "Přece kvůli tomu nebudu předělávat celý svět." zabrblal. "To by bylo, abych na něco nepřišel... Už to mám! Vdechnu mu život a nechám ho, aby se coural všude možně sám." A tak učinil. Boží "pomník" dostal jméno Adam (což znamená Člověk). Bůh mu řekl, že mu dává k dispozici celou Zemi a Adam se po ní začal courat sem a tam, přesně jak si Bůh přál.

Článek je přiřazen k tématu měsíce Klubu blogerů

Z pohádky do pohádky - Kuchařská pohádka

Byl jednou jeden chlapec, Honza se jmenoval, jak už to v pohádkách bývá. A ten Honza nade všechno miloval svou pec. Ne proto, že se na ní mohl od rána do večera válet. To nebylo nic pro něj. Samozřejmě bylo příjemné se večer natáhnout na vyhřátou pec a krásně se tam vyspat. Pec byla srdcem domova: dávala mu teplo a hlavně byla tím místem, kde se rodily všechny ty úžasné  pochoutky, které maminka připravovala.

Od dětství se mamince pletl pod nohama i rukama a sledoval, jak vaří polévky, omáčky a všechna ta dobrá jídla. Byl doslova v sedmém nebi, když maminka dovolila, aby se na jejich přípravě podílel. Tu něco zamíchal, tam něco odvážil nebo odměřil, později mohl i krájet zeleninu a brzy dokonce zvládl něco jednoduššího i sám uvařit.

Když vyrostl, tak měl celkem jasno, čím chce být - kuchařem. Sbalil si do uzlíku trošku jídla, rozloučil se s mámu a vydal se do světa, aby se vyučil kuchařem. Putoval od města k městu, ze země do země a všude sbíral zkušenosti. Seznámil se s nejrůznějšími kořeními a rozličnými postupy přípravy jídel. Ochutnal věci, o kterých ani netušil, že existují a kombinace chutí, o nichž měl zpočátku pochybnosti.

Už nebyl učedník, dávno se z něj stal mistr. A i když se neměl vůbec špatně, stýskalo se mu po domově čím dál víc. Až se jednoho dne rozhodl, sbalil si svá fidlátka a vyrazil na cestu domů. Cestou se ve městě zastavil u kamaráda Franty v hospodě. Neměl zrovna moc plno a hospoda nevypadala na prosperující podnik. Ale Franta měl sestru, krásnou Aničku, která se Honzovi moc líbila. A tak "nezištně" nabídl Frantovi pomoc. Slovo dalo slovo, dohodli se a Honza začal v hospodě vařit. A protože nic neošidil, tak hostům chutnalo. A protože Franta nepředražoval, vraceli se znovu a znovu, přiváděli své přátele a známé... Hospoda "U dvou kamarádů" prosperovala a její sláva se šířila nejen Prahou, ale i mimo ni.

Už byli tak slavní, že se o nich doslechl i král Andrej.
"Jak je to možné? Jak to, že v této zemi prosperuje i někdo jiný než moje podniky?" vrtalo mu hlavou a usmyslel si, že se tomu podívá na zoubek.

Hned druhý den si vyšel na oběd do hospody U dvou kamarádů. Objednával si jeden chod za druhým a i když to byla prostá a obyčejná jídla, byla velmi dobrá a on si skutečně pochutnal. A ještě k tomu velmi levně. Tomu musí přijít na kloub... A dal si zavolat kuchaře.

"Poslyš, Honzo, mám pro tebe nabídku. Budeš vařit pro mě, v mé fabrice na hotovky. Královsky ti zaplatím."

Když to Honza uslyšel, opravdu se zděsil. Královské hotovky nemají zrovna moc dobrou pověst. Vlastně ani král Andrej a jeho pochybné podnikatelské aktivity. I když jsou zřejmě výnosné. Snažil se odmítnout, ale král nechtěl ani slyšet. Když nepomohly sliby, zkusil to výhružkami:
"Když nepřijmeš, tak vám sem pošlu finančáky, ČOIku, hygienu, potravinářskou inspekci, bezpečnost práce a další kontroly. A neboj se, že by nic nenašly. Když jim to dám příkazem, tak něco najdou! Ty s Frantou půjdete bručet do báně, hospodu nechám zabavit v exekuci a Anička když nebude chtít jít po žebrotě, tak bude akorát tak moct drhnout u mě ve fabrice připálený hrnce, nebo škrábat shnilý brambory."

Co měl chudák Honza dělat. Oni dva s Frantou by to nějak zvládli, ale co Anička? Jen kvůli ní nakonec podlehl takovému nátlaku. S těžkým srdcem se rozloučil s kamarádem, políbil Aničku a vydal se s králem do jeho podniků. Nakonec, třeba to nebude tak špatné, možná má šanci Královským hotovkám zvýšit úroveň. Co by ne, vždyť patří ke světovým špičkám v oboru. Že je to úkol nad lidské síly, poznal záhy.

Každý den večer dováželi suroviny, z nichž měl další den vařit. Všechny neprodané potraviny z královských obchodů, všechno, čemu prošla expirace... Když si to přebíral, pochopil, co král myslil tím, že "Anička by mohla škrábat shnilý brambory". Seděl nad tou hromadou kompostu a bylo mu do pláče. Místo pláče však otupil své smysly pořádným hltem pálenky a šel spát. Jak se říká: Ráno moudřejší večera.

Jenže ráno nebyl o nic chytřejší. Aby mu šlo přemýšlení lépe, znovu se napil pálenky. A pak znovu a znovu, až mu bylo všechno jedno a uvařil z toho, co měl k dispozici. I během vaření stále otupoval smysly... Večer se totálně našrot svalil na gauč. 

Protože nebyl zvyklý tolik pít, druhý den mu bylo tak zle, že nedokázal ani vstát. Prospal celý den a vzbudil se až navečer s ukrutnou bolestí hlavy a výčitkami. Jednak z toho, že tolik chlastal, ale i z toho, jak mizerně den před tím vařil. To už nechce zažít! Tady už nebude ani minutu! A tiše se vytratil. Vrátí se domů, tam bude mít klid.

Zaskočil za Frantou a Aničkou, jestli nechtějí jít s ním. Chtěli, měli strach z králových výhrůžek. A tak sbalili, co unesli a vyrazili. Než král zjistil, že mu kuchař plách, byli už daleko za městem a brzy i za hranicemi království. Šťastně se dostali až domů. Honza se oženil s Aničkou. S Frantou si otevřeli novou hospodu, která se brzy stala vyhlášenou v celém širokém okolí.

Další informace a pohádky k projektu naleznete zde: Z pohádky do pohádky

Pohádku si též dovoluji přiřadit k tématu měsíce května - povolání,

vyhlášeného Klubem blogerů.

Z pohádky do pohádky - Pipi Dlouhá Punčocha

Žila byla jednou jedna malá holčička. Jmenovala se Pipi. Byla veselá, milá, měla dobré srdce, velkou fantazii a obrovskou sílu. Přesto však nepatřila k dětem, o kterých by dospělí říkali, že "jsou hodné". Nikoho sice nezlobila, ale nechodila do školy, celý den jen dováděla venku, jedla a spala kdy se jí zachtělo... Bydlela totiž úplně sama na okraji městečka ve vile s velkou zahradou.

No, tak úplně sama tam nebydlela. Společnost jí dělal flekatý koník Alfréd a malá opička Pan Nilson.

Ptáte se, kde měla rodiče? Její maminka odešla do nebe a stala se andělem ještě když byla Pipi úplně maličká. Tatínek byl námořní kapitán a Pipi s ním cestovala po svědě. Jednou v bouři ho spláchla velká vlna do moře. Pipi však nevěřila, že by se utopil, a tak se prozatím vrátila domů, že si tam na něj počká. Aby nestrádala, vzala si s sebou tatínkovu truhlu plnou peněz.

Snad všechny děti z městečka ji měly rády, ale nejvíce se přátelila s Tomíkem a Aničkou ze sousedství. Společně zažívali nejrůznější dobrodružství. Jezdili na koníkovi, podnikali výlety, chodili do městečka, nebo si jen tak hráli. Často také svačili v koruně mohutného stromu.

S Pipi nic nebylo obyčejné. Dokázala totiž i z té nejnudnější činnosti, nebo dokonce práce udělat zábavu.

Karkulka v pohádkovém lese

V jedné malé vesničce žila s maminkou holčička, která měla moc ráda červenou barvu. Nosila červenou sukýnku a červený kabátek s kapucí, kterému se říkalo karkulka. Brzy si už ani nikdo nevzpomněl, jak se skutečně jmenovala, protože všichni jí říkali Červená Karkulka.

Jednou si maminka zavolala Karkulku:
"Karkulko, babička je nemocná, tak buď tak hodná a zanes jí něco na přilepšenou. Tady máš košíček a jdi. Nikde se cestou nezdržuj a s nikým cizím nemluv."

Karkulka vzala košíček a šla. Za vsí se na chvíli posadila na mez. Sluníčko krásně hřálo, květiny kolem voněly, ptáci zpívali. Karkulka se spokojeně položila na záda a na chvíli zavřela oči. Pak vstala a šla dál.

U makového pole potkala Makovou panenku a motýla Emanuela.
"Ahoj Karkulko." pozdravili ji.

"Já vás nikdy neviděla, jak to, že znáte moje jméno?" podivila se Karkulka.

"To přece ví každý, že holčička celá v červeném se jmenuje Červená Karkulka." odpověděli.

"A kam jdeš, Karkulko?" ptali se.

"K babičce, nesu jí nějaké dobroty. A co tu děláte vy?"

"Nejčastěji tančíme. Nechceš si zatančit s námi?"

A Karkulka zapomněla na babičku, položila košíček do trávy a dala se s nimi do tance.

Když už začínali být trošku unavení, sedli si do trávy, aby si odpočinuli. Karkulka uviděla svůj košíček a vzpomněla si, že má jít k babičce. Honem se rozloučila a pospíchala k lesu. Na kraji lesa ji čekala vskutku neobvyklá podívaná. Mezi stromy byla natažená šňůra na prádlo. Ale místo prádla na ní viseli pejsek a kočička.

"Ahoj pejsku a kočičko, copak to tu provádíte?"
"Ahoj Karkulko, to víš, už jsme měli v domečku pěkný nepořádek, a tak jsme si museli trošku poklidit. Jenže jsme se při tom umazali, tak jsme se vyprali jako prádlo a teď se sušíme."

"Aha, přikývla Karkulka. Dneska pěkně svítí a hřeje, to brzo uschnete." a zašla do lesa

Na pasece uviděla své kamarády ze vsi: Jeníčka a Mařenku. Sbírali jahody. Bylo jich všude plno a tak krásně voněly.

"Ahoj" pozdravili se navzájem.

"Můžu si také natrhat pár jahod?" zeptala se Karkulka.

Děti se zasmály. "Copak jsou naše? Jsou přece všech."

A tak Karkulka zase odložila košíček a pustila se do jahod. Napřed trhala jen tak do pusy. Pak ji napadlo, jaká je to škoda, že si nevzala džbánek, aby mohla natrhat i pro babičku. Ale děti si poradili. Stočili veliký list lopuchu do kornoutu a bylo to. Karkulka přidala kornout s jahodami do košíku a rozloučila se.

Kousek dál, na slunném paloučku tančila víla.

"Ahoj Karkulko."

Karkulka už se ani nedivila, že ji víla zná.
"Ahoj, a jak se jmenuješ ty?" zeptala se.

"Já jsem Amálka." uklonila se víla.

"Máš krásný věneček. Naučila bys mě, jak se plete?" zeptala se Karkulka.
Amálka přikývla a obě se daly do trhání květin a potom do pletení věnečků. Povedly se jim. Karkulka ještě natrhala kytici květů pro babičku a honem pospíchala dál, aby dohonila zmeškaný čas.

Šla dál po pěšině. Najednou uviděla krásného pestrobarevného ptáčka. A jak krásně zpíval. Karkulka se zastavila a zaposlouchala. Jenže ptáček přestal zpívat a popolétl o kousek dál. Karkulka šla za ním jako omámená. Kdykoliv se přiblížila, znovu přestal zpívat a zase kousek popolétl. Ani si nevšimla, že sešla z cesty a dostala se do neznámého hlubokého lesa. Najednou se ocitla u chaloupky. Ale nebyla to obyčejná chaloupka, byla celá z perníku. Karkulka nakoukla okýnkem dovnitř a ulekla se. V chaloupce bydlela čarodějnice a právě míchala něco podivného v obrovském kotli. 

"Raději odtud půjdu rychle pryč." pomyslela si Karklulka.
"Stejně ale neodolala a uloupla ze střechy dva perníčky, jeden pro sebe a druhý pro babičku, a přidala je k ostatním dobrotám v košíčku. To už ale vrzly vrátka a tak rychle pelášila pryč.

Jenže byla hluboko v lese. Chodila sem a tam, ale cestu najít nemohla. Zabloudila. Došla až ke skále s jeskyní. Když procházela kolem jeskyně, vyřítil se ven strašlivý drak. Karkulka se tak lekla, že úplně ztuhla a nemohla se ani pohnout. Drak se k ní blížil. Už už se zdálo, že ji slupne jako malinu, když se z ničeho nic objevil zarostlý chlapík. Vytasil svou bambitku, nabil ji žaludem a vystřelil. Drak dostal takovou pecku, že na chvíli ztratil vědomí.

"Já jsem loupežník Rumcajs. Co tu děláš?" spustil chlapík zhurta.

"No to jsem se dostala z louže pod okap." pomyslela si Karkulka.

Nahlas však řekla: "Jdu k babičce a zabloudila jsem." a hlas se jí trošku chvěl.

"Nemusíš se bát. Pojď, vyvedu tě z lesa." uklidňoval ji loupežník.

A skutečně, za chvíli byli na kraji lesa.

"Teď už jen stačí projít mezi tady těmi růžovými keři a budeš u babičky." řekl Rumcajs a rozloučil se.

Mezi keři vedla úzká cestička. Karkulka šla opatrně a pomalu, aby se nepopíchala o trny nebo si dokonce neroztrhala své šatečky. Ale stejně... Najednou ucítila drobné píchnutí na ruce.

"Tak a teď usnu na sto let." proběhlo jí ještě hlavou a všechno kolem se začalo rozplývat jako v mlze.

Karkulka se posadila na mezi. Chvilku se nechápavě rozhlížela kolem. Kousek od ní byl pichlavý bodlák. Před sebou viděla svou vesničku. Zkontrolovala košíček: nebyly v něm ani jahody, ani květiny a ni perníčky. Jen to, co jí do něj dala maminka.

"Usnula jsem. To se mi jen zdálo!" zajásala.

Popadla košíček a utíkala k babičce, aby neměla starost, kde se tak dlouho zdržela.

Příspěvek je přiřazen k projektu...

Projekt na rok 2021 - Z pohádky do pohádky

Vítám vás v novém roce. Za tu dobu, co se zabývám panenkami a háčkováním jejich oblečků, už mám poměrně slušné zásoby. Jak panenek, tak oblečků. Proto jsem se rozhodla letošní rok věnovat pohádkám a příběhům s pohádkovými motivy. Snad se budou líbit. Jako vždycky, v mém případě je opět projekt primárně zaměřený na tvorbu šatiček a různých kostýmů. Ale samozřejmě v něm využiju i dříve vytvořené oblečky.

Kdo si chcete také hrát, můžete se ke mě přidat. A nemusíte si hrát zrovna s barbínkama - můžou to být jakékoliv jiné panenky, figurky, loutky, zvířátka, stavebnice... Opět je jen na vás, jak projekt uchopíte. Jen bych chtěla upozornit, že to není o vymýšlení a psaní pohádek, ale o hraní si s hračkami. Je jedno, jestli použijete hračky kupované, nebo si vyrobíte nějaké vlastní loutky... A stejně tak není důležité, jestli si zahrajete známou pohádku, nebo si vymyslíte vlastní. Zapojit se můžete kolikrát budete chtít... Dokonce nebude vadit, když pošlete odkaz i na své starší příspěvky, které se k tématu hodí. 

Budu se těšit i na vaše příspěvky. Odkazy, prosím, vkládejte do komentářů, obrázek můžete použít jako ikonku (pokud chcete).

Moje příspěvky do projetku:

1. Karkulka v pohádkovém lese
2. Pipi Dlouhá Punčocha
3. Kuchařská pohádka

Mé starší příspěvky, které odpovídají zadání: (pro inspiraci)

• Orfeus
• Václav Čtvrtek
• Staré pověsti české

K projektu se připojili:

•