Výstava panenek

Dosud jsem si nenašla čas, abych probrala tu spoustu fotek, které jsem nafotila na výstavě panenek, která proběhla v nedalekém regionálním muzeu už před dvěma lety. Jelikož to mám jen 7 km, tak jsem si to nemohla nechat ujít a šla se podívat - tedy přemluvila manžela, aby mě tam zavezl. Byly to realistické panenky a reborn miminka, které muzeu zapůjčila ze své sbírky paní Eva Cigánková ze Štěpánova. Dosud nikdy jsem tyto panenky na "živo" neviděla, vždycky jen fotky. Ale to se vůbec nedá srovnat. Byly nádherné, místy až děsivě realistické. Vypadají opravdu jako živé. Krásně nastrojené a naaranžované se spoustou doplňků. Manžel šel se mnou (abych dostala slevu) a netvářil se moc nadšeně, alespoň do té doby, než ty panenky uviděl. Sice nebyl tak nadšený jako já, ale prý se mu to docela líbilo.

Nafotila jsem toho opravdu hodně, ale ne všechno se povedlo, někde bylo špatné světlo, někde zavazely šňůry, zabraňující vstupu... Povybírala jsem ty nejpovedenější fotky, tak snad se vám budou líbit.

Nina z Vlniky

Před nějakým časem se ve skupince na FB probíraly panenky typu Barbie, které prodává Vlnika spolu s návody na pletené oblečky. Myslím, že si ji nakonec nikdo nekoupil. Ne, ani já ji nekoupila. Ale půjčila mi ji kamarádka, abych vám ji mohla ukázat a trošku popsat.

Balení obsahuje panenku, jehlice, dva návody na pletení a klubíčka. Pokud si zavoláte a budete mít štěstí na ochotnou paní prodavačku, tak vám sadu zkompletuje dle vašeho přání. Kamarádce se to povedlo až po několika pokusech.

Na krabičce jsou fotografie dalších oblečků, které si můžete pro panenku uplést. Nikde jsem však nenašla, zda se dá návod a materiál koupit samostatně bez panenky. V nabídce je i stojánek, ale dle informace už není skladem a ani nebude. Škoda, chtěla jsem si jich pár objednat.

Velikostí panenka odpovídá panenkám Barbie. Má však větší hlavu. Tělo se zdá  být z poměrně kvalitního plastu, i když je velmi lehoučký.

Hlavičku má větší než Barbínky. Oči nejsou namalované, ale vsazené. Zdobí je řasy.

Bohužel vlásky nejsou po celé hlavičce. Na druhou stranu jsou dostatečně husté, takže "plešky" neprosvítají. Při pokusech o nějaké jiné účesy to však může dělat problémy.

Do plaveček je zašitá. A protože není moje, tak jsem je ani sundat nezkoušela. Botičky pasují i Barbínkám. Abych porovnala tělíčka, zkusila jsem jí obléknout nějaké šaty od Mattela. Od kloubových fashionistas padly perfektně. 

Návody na pletení jsou celkem srozumitelné a jednoduché i pro začátečníky. Ke zvládnutí stačí umět jen hladce a obratce. Vzhledem s síle příze budou oblečky poměrně rychle hotové. I když já osobně bych pletla vcelku, beze švů - u takto malých modelů mi to přijde hezčí. Jenže na to už je potřeba trošku zkušeností. Zvažovala jsem, že si návody naskenuju, ale protože tam není uvedená ani značka ani síla příze, tak jsou začátečníkům celkem na prd a zkušenější pletařka, která si dokáže počet ok a řad upravit je nepotřebuje.

Ještě pro porovnání s Barbínkou...

Retro ohlédnutí

Jednoho dne mě tak napadlo, že by nebylo špatné si trošku zavzpomínat. Už mnohokrát jsem zmínila, že za mého dětství Barbínky nebyly. Sice jsem o jejich existenci věděla, ale nikdo z rodiny neměl možnost ji v zahraničí opatřit. Zajímá vás, s jakými panenkami jsem si tedy hrála? S úplně obyčejnými, měly je skoro všechny holčičky.  Prohrabala jsem se svýma fotkama a pár jich našla. Dvě z panenek se zachovaly dodnes - jednu mám doma a jedna je u rodičů a hraje si s ní už třetí generace dětí. Ostatní jsou možná u rodičů na půdě, ale nemám chuť je hledat a čistit jen kvůli pár fotkám.

Jsou dvě panenky, které mám tzv. "odjakživa", z doby na kterou si nepamatuji. Jednou z nich je Alenka. Protože má gumové vlasy, tipuju, že jsem ji dostala nejdříve, nejspíš ještě před prvními narozeninami. Patřila k mým nejoblíbenějším. Možná proto, že to byla jediná panenka, kterou jsem směla brát i ven. I když jsem to jako malá nechápala, mělo to svou logiku - celogumová panenka není náročná na údržbu, takže se klidně mohla umazat.

V pozadí vidíte můj nejstarší proutěný kočárek.

Aktuální stav - pořád jako nová

Další nejstarší panenkou byla Jitka - ano, jmenuje se stejně jako já. Dostala jsem ji nejspíš k prvním narozeninám. Byla to mrkačka a chodička a musela snad být větší než tenkrát já. Na fotkách se objevuje později, ale ještě před následujícími Vánoci, kdy jsem pro ni dostala postýlku. Myslím, že fungovala na baterky, vzadu na zádech měla kryt na šroubky. Ale nepamatuji se, že by někdy chodila - údajně se ten mechanismus rozbil.

Jako třetí jsem dostala miminko "v životní velikosti". Údajně jsem ho dostala, když se narodil brácha, takže nejspíš k 2. narozeninám. Narodil se asi měsíc po nich. K němu jsem měla i červený kočárek. Musel být k němu, protože chodička se do něj nevešla i když byl větší než tehdejší běžné kočárky na hraní. Původně měl na sobě červené dupačky, bílý kožíšek a červenou čepici s bílou bambulí. Tyto miminka se dělaly ve dvou typech - plakací a tiché. I když si to už nepamatuju, Péťa musel být plakací, protože měl v puse dírku (na dudlík), který se samozřejmě ztratil. Co jsem viděla miminka na netu tak s dírkou v puse měly jakýsi reproduktor a bez dírky měly na břichu plastovou záslepku. Toto miminko jsem si chtěla vzít zpět, když jsem čekala Adámka. Má totiž reálné miminkovské rozměry a dobře se podle něj pletou oblečky. Jenže máma tvrdí, že byl už rozbitý a že ho vyhodila. Sice jí moc nevěřím (v 90. letech byl ještě na půdě a kromě letitého prachu neměl jinou vadu), ale nemám chuť se s ní handrkovat.

Terezku jsem dostala kolem čtvrtých narozenin. Na sobě měla modré šatičky s bílou náprsenkou ozdobenou nějakým blýskavým knoflíkem. Pod nimi měla spodní kalhotky typu bombarďáky. Na nahou bílé ponožky a bílé gumové botky. Později mi k ní máma ještě dokoupila žluté šatičky s kraječkami a komplet sestávající z pestré košile a růžových kalhot na kšandy - košile měla růžový límeček a kalhoty kapsu z pestré látky. Původně měla dlouhé blond vlásky - je to vidět na těch starých černobílých fotkách. Jenže já si jednou hrála na kadeřnici a trošku jsem jí ostříhala. Máma se tenkrát hodně zlobila, což jsem moc nechápala, protože mě ten nový účes přišel OK. Maminka však vzala panenku do opravny hraček (opravdu takový "podnik" existoval). Tam ji ostříhali úplně a na holou hlavu nalepili hnědou paruku s kudrdlinami.

Škoda, že jsem jí tenkrát oblékla i čepičku. Měla delší blond vlasy.

Terezka už s parukou a moje dcerka, která ji "podědila" i s mým starým kočárkem

Aničku beru jako svou poslední panenku. Dostala jsem ji kolem pátých narozenin. Na sobě měla šatičky s bílým topem, červenou květovanou sukýnkou a stejnými rukávky. Prakticky okamžitě se stala mou nejmilejší panenkou - hádejte proč! Má naprosto boží vlásky. Nikdy a nikde jsem neviděla panenku s podobně dlouhými a hustými vlásky. Mám ji dodnes schovanou a nemíním se jí vzdát. Svým způsobem je to moje první Barbie. I když má dětské tělíčko, jako všechny panenky z té doby, pro mě to byla vždycky slečna nebo princezna a tak jsem si s ní taky hrála. Když jsem jako předškolák začala chodit do školky, všimla jsem si, že naše paní učitelka si barví pusu a víčka barvičkami. Ještě ten den jsem vzala fixy a upravila i panenku. Pusa se jí sice smazala, ale na víčkách ta fixa drží až moc dobře. Později jsem ji chtěla smazat, aby panenka byla v původním stavu, ale nešlo to. S Aničkou jsem si hrála asi do desíti let. Ostatní panenky už dávno odpočívaly na půdě, ale Aničku jsem odmítala dát. Později, když jsem si zkoušela plést, háčkovat a šít, sloužila mi jako modelka.

Po Aničce jsem dostala ještě jednu panenku, ale to už jsem byla poměrně velká. Byl to panáček v ruském oblečku a pokud si vzpomínám, dovezla mi ji teta z nějakého zájezdu do Ruska. Pojmenovala jsem ho Ivánek podle pohádky Mrazík. Moc se mi nelíbil, dnes bych řekla, že se prodával spíš jako suvenýr než hračka. Jeho fotku bohužel nemám a ani mě to nemrzí. Zpočátku mi dělal kluka k Aničce, byl stejně velký, ale moc mě to s ním nebavilo. Byl strašně neforemný a nedal se převlékat, klobouček na hlavě měl dokonce přišitý spolu s vlasy, takže ho nebylo možné sundat ani odpárat (přišel by i o vlasy). Jeho fotku nemám, ale našla jsem ho na netu. To je on, vč. oblečku.

Foto z netu - aukční server

Kromě těchto panenek jsem si hrávala ještě s jednou. Nebyla moje, patřila tetě, když ona byla malá- tedy někdy z počátku 60. let. Byla naprosto děsivá. Ale u babičky jsem jinou neměla, tak člověk vzal zavděk i tímhle strašidlem. Na hlavě měla nalepenou "helmu" dlouhých vlasů snad z koudele, které byly po obvodu přišité. S rozpuštěnými vlasy nemohla vůbec existovat. Přesahující vlasy se na vrchu hlavy stahovaly gumičkou a tvořily něco podobného drdůlku. Měla asi 30 cm a byla z celuloidu, takže dnes určitě obrovská cena. Ale kdybych ji měla, asi bych ji nedokázala prodat.

Ani tuto panenku nemám na fotografii. Našla jsem na netu obrázek, který mi ji připomíná. Nevím, jestli je to právě ona, jestli ta "má" byla mrkací, ale ty vlasy jsou naprosto přesné.

foto z netu - google (na původní adrese už se nezobrazovala)

Jak se vám sonda do mého dětství líbila? A s jakými panenkami jste si hrály vy, když jste byly malé?

Moje první výstavka panenek

Dnes tu měl být další příspěvek k projektu "Barvy". Ale musel ustoupit. O víkendu jsem totiž byla na setkání členek Ženského klubu. Jako obvykle byl sraz spojený i s malou výstavkou našich prací. Letošní rok jsem toho moc neudělala, zaměřila jsem se spíše na tvorbu pro panenky. Ale na setkání jsem nechtěla přijet s prázdnou. Tak mě napadlo, vzít s sebou svoje cácorky.

Nikdy by mě nenapadlo, že připravit pár panenek na výstavku dá tolik práce. Původně jsem si myslela, že je jen obléknu a naskládám do krabice. Stojánky jsem jim vyrobila už před cca dvěma týdny. Jsou vyrobené z obyčejného plotového drátu, kterého jsme měli doma nějaký zbytek. Oproti jiným drátům má tu výhodu, že je potažený plastem, takže nerezne a nebude panenky špinit. Jenže já nejsem moc dobrá na podobné práce, navíc ten drát byl dost silný a špatně se ohýbal... Prostě každý ten stojánek je originál a při použití se musí ještě mírně doohýbat.

Stojánky byly nachystané. I některé panenky byly oblečené (obvykle do replik svých oblečků),  takže mohly bez problémů vyrazit do světa. Jenže zbývalo ještě spousta dalších oblečků. Chtěla jsem zároveň ukázat i různorodost panenek a snažila se tedy vybrat typově různé panenky. Víceméně se mi dařilo, ale bylo to náročné zkombinovat tváře, vlasy a správné tělíčko, kterému sednou šatičky.

Připraveny na cestu:

Pokud jsem dobře počítala, jelo se mnou celkem 36 panenek.

Obrázky z výstavy - ne všechny jsou moje, posbírala jsem je i od ostatních děvčat. Snad se nebudou zlobit, ale chtěla jsem vám tu ukázat panenky z různých pohledů a třebas i detaily, které někoho zaujaly.

Moje fotografie jsou opatřeny logem blogu. Autory ostatních jsou Jitka, Janka, Van Vendy, Chudobka

Většinu oblečků jste mohli už vidět detailněji i na tomto blobu, i když některé si oblékly jiné panenky. Pár jich však ještě na svůj článek čeká...

První a poslední

Líbí se mi tato "Tag Game" a tak jsem se probrala svým archivem a pohledala fotky. V mém případě je to celkem jednoduché, protože první i poslední focené panenky jsou zároveň i prvními/posledními  koupenými.

Jako první jsem si pořídila a vyfotografovala Madison a Daisy. Obě byly od stejné prodávající a přišly společně. Měla jsem z nich takovou radost, že jsem je hned musela vyfotit i když na to nebyly zrovna moc vhodné podmínky:

Dnes už mám jen Daisy, která byla podle času aukce skutečně první a chci si ji nechat na památku i přesto, že je to obyčejná GG s tím nejobyčejnějším tělíčkem. Jedna z jejích prvních samostatných fotografií:

A poslední byla Elvíra, kterou jsem představila minulý týden. Článek píšu trošku dřív, takže v době publikace bude nejspíš doma další přírůstek. Ale kdyby člověk pořád čekal na tu "fakt" poslední, tak by se nedočkal, protože skoro pořád je nějaká někde na cestě...

Je poněkud paradoxní, že moje nejnovější panenka je starší než moje první panenka, ale to je u mě docela normální, protože většinou nakupuju z druhé ruky.

A tady opravdu nejčerstvější fotografie, kde jsem obě panenky vyfotografovala společně.

Krom toho mě zajímalo, jak je to u mě s kluky. Už jsem si nebyla jistá, který byl ten první, ale pohled na fotky mi to objasnil - ani jsem se nemusela koukat na data: Felix. Jak si můžu být tak jistá? Protože je nahý, kdybych měla jiného kluka, tak bych mu půjčila něco na sebe. Dnes už má háčkovanou repliku původního oblečku. Stejně jako holky se jedná jak o první a poslední fotografie, tak i první a poslední koupené kluky.

Teď koukám, že je vyfocen na stejném místě (u stejného kamene) i ve stejné pozici, jako Daisy, jen trošku z jiného úhlu.

Posledním byl můj "vysněný" černoušek: Steven.

 

Oba kluci spolu:

Jako bonus páry:

A nakonec celá parta pěkně pohromadě a v pořadí jak ke mě přicházeli...