úterý 19. října 2021

Z pohádky do pohádky - Stvoření světa

Na počátku nebylo nic jen Duch Boží se vznášel kdesi v pustém a temném prostoru. Trošku se sám se sebou nudil, vždyť ani neměl o čem filozofovat. Pořád si jen říkal: "To je nuda! Pane Bože, to je příšerná nuda! Já se z toho snad zblázním. Vždyť ani nevím, kde je nahoře a kde dole. A jestli se vůbec pohybuju, nebo jen tak trčím na místě. Jenže jak to zjistit, když je všude taková tma?" A tak pořád dokola, až ho napadlo: "Sakra, proč já si vlastně nerozsvítím?" a zařval do tmy: "Budiž světlo!!!"


No, a bylo světlo. Jenže nic tam bylo dál, jen ho bylo vidět. Ale Bůh se spokojeně rozhlížel kolem sebe. "Pane Bože, tady je místa, sem by se vešlo věcí. Trošku si to tu vyzdobím..." napadlo ho a stvořil nebe a zemi. Nebe zaplnil hvězdami a zemi rostlinami a zvířaty. Nadšeně si užíval svou novou hračku. Už se nenudil, Země mu stále poskytovala úžasné divadlo. Někdy na Zemi i sestoupil a prohlížel si vše zblízka.

Jenže po pár milionech letech ho to poněkud omrzelo. Všechno bylo pořád stejné, děly se pořád ty samé věci, vlastně už všechno viděl milionkrát. "Už mě to nebaví." pomyslel si. "Stvořím si něco jiného. Ale co s tímto světem. Nejlepší by bylo ho spláchnout do hajzlu... No jo, jenže záchod jsem ještě nestvořil. A kdo by se s ním dělal, ještě s tak velkým a na jedno použití... A hlavně, co pak s ním? Radši to spláchnu někam do bažiny, alespoň to bude ekologické. Něco se přemění na uhlí a z toho ostatního bude príma hnojivo." tak si chvíli filozofoval. Pak nechal pořádně zapršet, celý svět se rozbahnil a pohltil všechno, co na něm bylo.


Když přestalo pršet a svět se trošku usušil, pustil se znovu do díla. Už měl nějaké zkušenosti, tak si s tím víc vyhrál. Nový svět byl pestrý, barevný... A každý kousek byl jiný a přitom vše do sebe krásně zapadalo a bylo v naprosté symbióze. Byl na své dílo hrdý. A jako správný chlap si ješitně pomyslel, že by to ještě chtělo nějakou "třešničku" - něco jako pomník jeho genialitě. Jenže co? Musí to být něco výjimečného. Kudy chodil, tudy přemýšlel, ale nápad stále nepřicházel. Až jednou unaven spočinul na břehu, ponořil uťapkané nohy do vlahé vody a tu uviděl svůj obraz na hladině. "To je ono!" zaradoval se. "Stvořím svůj vlastní obraz. Ale ne jako všechno ostatní. To jsem tvořil jen tak hala-bala, z hlavy, žádnou práci jsem si s tím nedal. Svůj obraz stvořím vlastníma rukama!" A nedočkavě se pustil do díla. Popadl, co bylo nejblíže. Jenže písek se mu v rukou drolil. Tak zkusil vzít o kus dál trošku hlíny a z té už to šlo lépe. Pracoval do úmoru, dokud svůj portrét nedokončil.


Zálibně si své dílo prohlížel, ale pak si povzdechl: "To jsem nějak nedomyslel! Přál bych si, aby můj pomník mohl obdivovat každý živý tvor, ale některé jsem stvořil tak, že nemohou opustit svůj biotop. "Přece kvůli tomu nebudu předělávat celý svět." zabrblal. "To by bylo, abych na něco nepřišel... Už to mám! Vdechnu mu život a nechám ho, aby se coural všude možně sám." A tak učinil. Boží "pomník" dostal jméno Adam (což znamená Člověk). Bůh mu řekl, že mu dává k dispozici celou Zemi a Adam se po ní začal courat sem a tam, přesně jak si Bůh přál.


Článek je přiřazen k tématu měsíce Klubu blogerů


2 komentáře:

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...